Vítejte na našem webu

Nebylo by spravedlivé, kdyby rodinní mazlíčci - v tomto případě ovšem spíše mazlenky - neměly svoji vlastní stránku ...

Kterak si kočky zamilovat

        Od malička jsem, s malými či většími pauzami, sdílela domácnost se psy, ať už to byla pouliční směs či čistokrevný psí aristokrat. Když poslední z nich,  poněkud svérázná pudlice jménem Káča odešla do psího nebe, řekla jsem si, že až půjdu do důchodu a budu mít najednou spoustu volného času, pořídím si psího kámoše, nejlépe nějakého „plyšáka“. Jala jsem se tedy pomocí internetu teoreticky připravovat a vybírat, objevila jsem spoustu mě neznámých plemen, ale zvítězil „coton de tulear“, který je nejen hebounký běloučký, ale ještě navíc prý antistresový, no kdo by ho nechtěl?
        Polehoučku jsem oťukávala situaci doma, ale žádné očekávané nadšení, ani striktní zákaz, jen takové hlášky: „já teplé výkaly (slušně řečeno) do sáčku sbírat nemíním“ nebo „se čtyřicítkou horečkou nebudu lítat venku se psem“…  až po plíživé „byla by lepší kočka“. Jelikož moje jediná zkušenost s kočkou byla ta, že je živá, chlupatá a občas hladová, ale rozhodně ne parťák, myslela jsem si, že než se rozloučím s pracovním procesem,  je na přesvědčování času dost.
        Synek před rokem opustil „mamahotel“, a aby mu nebylo smutno, pořídil si bílou kočičku. Jednou přišel s prosbou, zda bychom mu přes víkend kotě nepohlídali. Proč ne, řekla jsem si – a bylo to! Zjistila jsem, že si s tím bílým klubíčkem můžu nejen hrát, ale že také zcela nahradí tisíckrát opakované televizní programy a dokonce za mnou běhá jako pejsek. Až mi bylo líto synovi Saminku vrátit.
        Jsem zvyklá řešit, a tak jsem začala pro změnu hledat na internetových stránkách kočky a všechny informace o tom, co domácnost s kočkou obnáší. Bydlíme na okraji Prahy, v posledním patře paneláku, tak jsem chtěla nějaké klidnější plemeno, které nebude strádat nedostatkem pobytu v přírodě a nám neudělá z bytečku kůlničku na dříví. První volba padla na ragdolla, ale narazila jsem na estetický odpor svého drahého, kterému se nelíbil ragdolí tmavý čumáček. Hledala jsem tedy dál, až povahové vlastnosti britské kočky (a nakonec i úžasná fotografie dvou nestandardních dlouhosrstých britek) nás sjednotily a jeli jsme se na kočičky „jen podívat“.  Jak to dopadlo, každý jistě tuší - vrátili jsme se s naší Viki.

        Zpočátku byla Vikinka takový malý chlupatý mopík s obrovskýma jantarovýma očima, nesmírně hodná, hravá, trpělivá a kouzelně zvědavá. Po krátkém čase doma začalo z manžílkovy strany našeptávání, že samotné je jí určitě smutno, když jsme v práci nemá si s kým hrát, nemá pohyb a vůbec…

        Zkrátím to, jsem měkká. Nechala jsem se ukecat k pořízení kočičí spolubydlící, a to co nejdřív, protože manžel byl v té době chorý, a mohl by se novému koťátku věnovat. Ale protože jsou kompromisy v rodině třeba, rozrostli jsme se konečně o nádhernou modrookou ragdolí slečnu Ashley. Takticky jsem ji ovšem nechala vybrat manžela, a to z osmi nádherných kuliček. Však mu to dalo práci! Ani tmavý čumáček už nevadil, naprosto nás dostala.

        Je od malička tak mazlivá, dokonce se chce nechat hladit od obou naráz a zahání nás jak ovčácký pes na „mazliště“ pro které si zvolila naše letiště v ložnici. Svým příkladem strhla i poněkud chladnější britskou lady Viki, která se našich mazlících seancí ráda - byť s jistou odtažitostí pravé aristokratky - účastní.
        Tak jsem podlehla kouzlu měkkých kočičích tlapek, velkých zvědavých očí a jejich účasti na veškerém domácím dění, že se mi po pejskovi už nestýská a moc se těším, až se letos budu se svými novými kamarádkami těšit z důchodu!  
Jitka Oktábcová  

(J. W. Krutch)

Dvě kočky vás přijdou nastejno jako jedna kočka, ale užijete si s nimi dvojnásob legrace.

(Lloyd Alexander)

 Barvité pelíšky pro kočky a další chovatelské potřeby.