Hopsa hejsa do Brandejsa

               Původně přišla moje milovaná žena Jitka s tím, že si na stará kolena pořídíme psa. Pes byl pro ni vyzkoušeným domácím mazlíčkem, i spolu už jsme jednoho měli. Co se mne týče, měl jsem už obojí. Pudlí fenku jménem Káča, kterou si pořídila moje bývalá žena jako naprosto nezbytnou součást svého citového života, a kterou mně - vyznavači názoru, že psi jsou blbí a smradlaví - po rozvodu ponechala s tím, že ji mám tedy nechat utratit já. Což jsem pochopitelně, mimo jiné i díky své nové ženě Jitce,  učinit nedokázal. Takže naše černá, poněkud přerostlá pudlice Káča s námi prožila ještě mnoho spokojených let. Až dostala rakovinu plic a my ji opravdu museli nechal umřít...
                Mít psa není legrace. Má Vás rád, jenomže potřebuje co nejčastěji chodit ven, když je venku, musíte ho mít na vodítku, a když konečně udělá to, kvůli čemu vlastně venku je, musíte to po něm uklízet... Což jsem rozhodně - byť jako novopečený důchodce mám na všechno dostatek času - ochoten nebyl. Navrhl jsem tedy své milované ženě kočku. Ta Vás má stejně ráda jako pes -  byť svým osobitě odtažitým způsobem, nesmrdí, většinu času prospí, nemusíte s ní chodit ven, nemusíte vlastně nic, jenom dělat to, co si Váš chlupatý miláček přeje...
                Co se koček týče, měl jsem - opět díky své bývalé ženě - dvě. Kastrovaného kocoura Čumáka jsem musel nechal umřít, protože mu jedna z jeho milovaných lahůdek - gumovací pryž - roztrhala střeva.  Koťátko Káču jsem nechtěně zašlápl, když vesele skotačila mezi obsahem vybalených kufrů. Takže zhruba vím, co lze  od psů a koček očekávat. Jitka však měla o kočkách pochybnosti. Znala jenom ty venkovské, které se k vám přijdou pouze najíst, případně vám rády přenechají smečku svých potomků. Pak si ale pořídil koťátko náš synek Václav. Jeho malá bílá kočičí slečna Samina přesvědčila moji Jitku natolik,  že mi jednoho dne ukázala obrázek dvou kočičích sester - a bylo rozhodnuto - mně se líbila ta vpravo...
                Zajeli jsme tedy  do Brandýsa nad Labem, že se na ty holky kouknem... Po dlouhém koukání a chování jsme si nakonec odvezli tu vlevo. Na obrázku vypadá menší, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Protože jde o dlouhosrstou britskou kočku, pokřtili jsme ji Viki (po britské královně Viktorii)...

                Karel Oktábec