Kočka v betonu

            Viki se narodila 10. dubna 2009, tedy přesně o 59 let později než já. Bral jsem to jako osudové znamení, takže jiná už pro mne nepřipadala v úvahu. Snad s výjimkou její stejně chlupaté sestry, která se mi na fotografii líbila víc – ale Viki se zase líbila víc Jitce, která mi ustoupila s těmi ragdolly – takže to bylo jasné. Sotva si Viki zvykla na svůj rodný brandýský domek se zahradou, plnou tajuplných vůní a skrýší, na společnost rodičů, strýčků, tetiček, bratříčků a sestřiček, byla těmi nejhodnějmi a nejlaskavějšími dvounožci, které za svůj kratičký život poznala, předána dvounožcům zcela neznámým a cizím. Ti ji uložili do vypůjčené Samininy přepravky a odvezli si to smutně kníkající chlupaté klubíčko do obrovské betonové krabice pražského paneláku. Jakožto její noví dvounožci jsme se snažili být rovněž hodní a laskaví, ale samotářské kočky bohužel takové drastické změny snášejí o něco hůř než společenští psi. Navíc jsme se dopustili té zákeřnosti, že jsme po několika dnech zmizeli na týdenní dovolenou. Samozřejmě by bylo bývalo rozumnější a méně sobecké o těch pár dní s odběrem Vikinky počkat, jenomže když už jsme do toho Brandýsa nerozvážně jeli, odjet bez ní už jsme nedokázali…

             Nové doupě bylo rozsáhlé a plné nových vůní a skrýší, takže zabralo celý den, než si Viki podle prastarého kočičího zvyku uložila do čichové databanky všechny důležité souřadnice. Jenom ta zahrada chyběla. Místo ní tu byla lodžie, kterou jsme pro jistotu nechali potáhnout síťovinou (kupodivu existují firmy, které takové ptákoviny dělají – a lidé, kteří jim za to platí), takže jsme ji mohli vypouštět alespoň na čerstvý vzduch, když ne mezi keře a stromy.

            Problém s dovolenou nám pomohl vyřešit Václav, který se i se svojí Samantou (nar. 14. února 2009) nastěhoval do opuštěného bytu a celý týden se o obě slečny obětavě staral. Díky jeho péči jsme po návratu našli své klubíčko sice stejně chlupaté, v žádném případě však již smutné. Čiperná evropanka Samina proháněla flegmatickou highlanderku Viktorii bez ohledu na její urozený původ, a brzy jí nahradila ztracené sourozence. Nu a její ztracené dvounožce jsme jí časem nahradili my. Snad…

Karel Oktábec